Bez významných praktických změn v elektronických obchodech byla na počátku loňského roku přijata novela občanského zákoníku, která elektronickým obchodům ukládá povinnost poskytovat spotřebitelům informace ve značném rozsahu.

Od 1. ledna 2000 vstoupil v účinnost zákon 367/2000 Sb., který vkládá do Občanského zákoníku 64/1964 Sb. mimo jiné i směrnici evropského parlamentu a rady 97/7/ES o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku. Tato směrnice, která je v zemích EU hlavním nástrojem ochrany spotřebitelů na internetu, získala podobné postavení i u nás. Vztahuje se tedy jen na sektor B2C, kdy podnikatel prodává koncovému spotřebiteli. Jejím přínosem je zakotvení informační povinnosti prodávajících a možnosti vrácení zboží spotřebitelem. Dnes se zaměříme na to prvé.

Nejprve si řekněme, na jaké smlouvy se tato ustanovení nevztahují. Jsou vyjmenovány v § 54 a patří mezi ně především smlouvy o finančních službách, na prodej či výstavu nemovitosti, uzavírané na základě dražeb, o ubytování, o dopravě a některé další. Nevztahuje se tedy např. na internetové obchody s letenkami, které hrají velmi významnou roli, nebo dražební servery.

Podle § 53, odst. 4 musí elektronický obchod sdělit s dostatečným předstihem před uzavřením smlouvy spotřebiteli kromě dalších i tyto informace:

  • základní identifikační údaje provozovatele obchodu, kterými jsou obchodní jméno, adresa a identifikační číslo; a ačkoli to zákon výslovně neukládá, je vhodné pro zvýšení důvěry spotřebitelů zveřejnit i operativní kontaktní údaje (telefon a e-mail);
  • název a hlavní charakteristiky zboží nebo služeb; tyto údaje zveřejňuje každý obchodník, který chce prodat, zcela automaticky;
  • cenu zboží nebo služby včetně všech poplatků, tzn. včetně DPH, ostatních daní, poplatků za podlimitní objednávku apod.;
  • vyčíslení nákladů na dodání; ideální je uvedení přesné částky za přepravné, v některých případech to však není technicky možné; pak se hodí např. zveřejnit ceník přepravného podle váhy nebo např. odkaz na internetové stránky České pošty (musí však být uvedeno, jaká služba České pošty bude použita, protože částky u obyčejného, profi a EMS balíku se významně liší);
  • způsob platby, dodání zboží nebo plnění služby, což jsou běžně zveřejňované přehledy možných způsobů úhrady a metod dodání (v ČR stále vede dobírka České pošty, která je vlastně obojí v jednom);
  • náklady na použití komunikačních prostředků na dálku, což se vztahuje spíše na objednávky uzavírané prostřednictvím telefonů se zvláštním tarifem (0609, 0900 apod.);
  • dobu, po kterou zůstává nabídka nebo cena v platnosti, aby se spotřebitel v okamžiku objednávky nesetkal například s tím, že aktuální cena je vyšší;
  • o právu na odstoupení (podrobně se problematice odstupování od smlouvy budeme věnovat příště); spotřebiteli by měla být podle tohoto ustanovení poskytnuta jednoduchá informace, že má právo od smlouvy odstoupit ve lhůtě 14 dnů od dodání zboží.

Další informační povinnosti ukládá obchodníkovi Občanský zákoník v § 53, odst. 5. Níže uvedené údaje musí být spotřebiteli poskytnuty písemně po uzavřením smlouvy, nejpozději však před jejím plněním (dodáním zboží):

  • opět základní identifikační údaje provozovatele obchodu popsané výše;
  • informace o podmínkách a postupech pro uplatnění práva odstoupit od smlouvy, mezi kterými by kromě suchého konstatování faktu, že je možno odstoupit, měly být i konkretizovány podmínky (jaká lhůta je, u kterého zboží, protože dodavatel ji může prodloužit) a mělo by být popsáno, jakým způsobem odstoupit (které osobě zboží zaslat apod.);
  • informace o službách po prodeji a zárukách; zaznívá tu požadavek na písemné uvedení záruk, a proto nestačí běžná praxe, že není-li uvedeno nic, tak automaticky platí šestiměsíční záruka podle Občanského zákoníku;
  • posledním požadavkem je uvedení podmínek pro zrušení smlouvy, je-li uzavřena na dobu delší, než jeden rok nebo dobu neurčitou.

Žádný státní orgán dodržování těchto ustanovení nekontroluje. Motivací pro obchodníka, aby tato někdy nevstřícná a částečně nejasná ustanovení plnil, je možná „penalizace“ právem spotřebitele odstoupit od smlouvy a požadovat vrácení peněz v prodloužené tříměsíční lhůtě.

Někteří obchodníci možná stojí před dilematem, zda upozorňovat spotřebitele na možnost vrácení zboží či neupozorňovat. Počet spotřebitelů, který si je vědom tohoto svého práva, je stále ještě relativně nízký, takže by se mohlo zdát výhodné to nezveřejnit. Objevil se i názor, který prezentoval i jeden prominent elektronického obchodování na českém internetu, že zákon dává prodávajícímu na vybranou, zda chce informace zveřejňovat a mít lhůtu na odstoupení jen 14 dní nebo nechce a připustí ji tříměsíční. S touto myšlenkou bych si dovolil polemizovat, protože zákon jednoznačně ukládá informace zveřejňovat.

Možná se může zdát, že na zveřejňování informací kladu přílišný důraz. Je to tak. Vnímám totiž i některé další následky, které takovéto porušování zákona má. Občas se najde někdo, kdo plnění zákona testuje (v této souvislosti připravujeme články o testech realizovaných Sdružením obrany spotřebitelů ČR a Consumers International). Ve výsledcích těchto testů je zkonstatováno, že elektronické obchody porušují zákon, a v médiích se pak objeví titulky jako „Obavy z nákupů na internetu jsou oprávněné“ (viz MF DNES-TEST ze dne 17. října 2001). Škodí to v důsledku celému sektoru elektronického obchodování, protože to ničí důvěru spotřebitelů v tento nový způsob nakupování. A proto radím – zveřejňovat!

Starší komentáře ke článku

Pokud máte zájem o starší komentáře k tomuto článku, naleznete je zde.

Žádný příspěvek v diskuzi

Odpovědět