Od ředitele po referenta a studenta, všichni ve všech profesích pracujeme s texty více, než si myslíme. Nevědět o práci s texty více, než učivo obecné školy, má stejně devastující vliv na náš úspěch jako nevědět téměř nic o penězích.

Průměrný člověk čte rychlostí 150 až 200 slov (tj. asi půl knižní stránky) za minutu, když hodlá číst mlčky a bez přeskakování a když má za cíl proniknout průměrně do hloubky obsahu. Tedy když chce vyhmátnout hlavní myšlenku a uvědomit si základní parametry textu – kdo v textu co dělal či chce dělat, s kým, proti komu, za čí peníze, kdy, kde, jakým způsobem. Tedy když má stejný čtenářský cíl jako čtenář nad článkem, který shledá solidně, avšak nikoli špičkově zajímavým.

Vzdělaný a zběhlý člověk převyšuje průměr ve čtenářském výkonu – stejného informačního cíle dosahuje při rychlostech 200 až 250 slov za minutu.

V posledních asi patnácti letech vešly u nás ve známost kurzy rychločtení, které dovedou po třech dnech zlepšit míru zapamatování přečteného, a při tom vytáhnout rychlost na 400 až 500 slov za minutu. Způsobeno je to asi z 15 procent lepší prací očí a z 85 procent ekonomičtější prací mozkové kůry. Špičkoví jedinci se mohou v třídenním kurzu dokonce dostat až přes polovinu hranice lidských možností. Ona hranice leží někde u 2 000 slov za minutu.

Je tedy všelékem, že když se „snadno a rychle“ vyškolíme, budeme pak už všemi texty svištět jakýmsi pomalým listováním a mnout si ruce nad přívalem ušetřeného času?

Jistě ne. I člověk necvičený v kompletní technice rychločtení dokáže číst rychlostí třeba i 50 000 slov za minutu. Jak? Tak, že za minutu obhlédne knížku (průměrná stočtyřicetistránková má asi tolik slov) a jednoznačně usoudí, že nemá cenu ji dále číst. Co z jejího obsahu potřebuje, to zná, a co nezná, to (v tuto chvíli) nepotřebuje.

Tím, co člověk v informačním věku pro úsporu času potřebuje, je racionální čtení. Širší soubor dovedností a návyků, kde je klíčová schopnost výběru, co číst a co ne. Na druhém místě zde stojí schopnost odlišit ve čteném textu podstatné od nepodstatného. Prvého je objemově podstatně méně. A když už racionální čtenář vyhmátne podstatné – opět pouhý jeho zlomek ukládá do své biologické paměti. U drtivé většiny podstatného ukládá do mozku jen informaci o tom, kde to najít. Rychlejší pohyb očí po řádcích je až na místě třetím. Racionální čtení zahrnuje rychlovyhledávání, rychločtení a rychlostudium. Vše má své přiměřené místo, které neradno podceňovat ani přeceňovat.

Celých a pečlivě čteme jen minimum textů

Nemáme-li dostatečně zvládnutou první složku racionálního čtení – výběr, nemá cenu používat ty další. Skvělé rychločtení nedobře zvoleného textu je jako dojemný pláč na špatném hrobě. Jak se tedy můžeme rozhodnout nad pracovním textem, který na nás svítí z displeje?

Na první pohled poznáme, kdo píše, co zhruba chce, jaké příležitosti nabízí splnění jeho přání, jaké hrozby nesplnění. Po této rekognoskaci můžeme volit třeba z těchto šesti možností:

Nečíst. Ani teď ani potom. Tedy vyhodit, smazat z paměti.

Nechat vyhnít. Počkat si, zda se text časem dostane mezi stihnutelné priority. Třeba tak, že autor textu či vzkazu jej urguje. „To asi bude důležité, když se ozývá znovu,“ řeknete si a textu se věnujete. Máte tuto zásadu: „Kdo něco opravdu chce, ten se ozve ještě jednou. Dokud neurguje, nereaguji. Většina neurguje – takže většina textů vyhnije.“ Tohle je snad správné u nevyžádaných textů od neznámých lidí, kteří nám chtějí něco prodat. U vyžádaných textů, textů od důležitějších pisatelů nebo textů nabízejících nám výdělek se vyznavač této taktiky může pěkně spálit. Pisatel se urazí nad lhostejností adresáta a při první příležitosti mu to vrátí i s úroky.

Vyhledat údaj. To je samozřejmý cíl u všech možných slovníků. A stále samozřejmější i při použití internetových vyhledávačů. Základní pravidlo zní: Vyhledáváme-li údaj, dělejme to cíleně. Tedy po zralé úvaze, že tento údaj je pro nás momentálně důležitější, než jiné. Nechoďme si pro údaj oklikami, nenechejme se svést nahodilou atraktivitou na cestě. U pestrých svodů na internetu je to těžší, než při vyhledávání v suchém neilustrovaném cizojazyčném slovníku. Avšak právě zde ti úspěšnější svodům odolají.

Delegovat vyřízení. Chuť delegovat nám zpravidla bere vědomí, že my sami bychom zařídili věc lépe a rychleji než delegát. Je dobré si uvědomit, že při delegování se „možná zblázníme strachy, jak to dotyčný za nás zvládne“, ale při nedelegování „se zblázníme docela určitě“. A také to, že každý, kdo toho hodně v životě dosáhl, nutně vždy delegoval. Delegováním si uvolníme kapacitu na kontrolu. Tu delegovat nelze.

Informovat se. To je cíl rychločtení. Je to kompromisní cíl, náročně balancující mezi dostatečnou rychlostí četby a dostatečnou hloubkou a šíří zpracovaných informací. Chceme-li získávat obojí najednou na solidní úrovni, musíme prodělat intenzívní výcvik.

Nastudovat. Dá se do různé míry – od velmi letmé až po naučení se zpaměti. Znakem nastudování je to, že aspoň v některé pasáži textu se stáváme experty.

Příště si povíme něco o rychločtení a o rychlostudiu.

Starší komentáře ke článku

Pokud máte zájem o starší komentáře k tomuto článku, naleznete je zde.

Žádný příspěvek v diskuzi

Odpovědět