V reakci na můj poslední článek o možnostech odstoupení od smlouvy a dalších problémech kolem reklamací, vyplývajících z novely občanského zákoníku č. 136/2002 Sb., se mi dostalo mnoha dotazů, které ovšem zdaleka přesahovaly rámec článku. Ale protože nastolily několik opravdu závažných problémů, obrátila jsem se na Mgr. Martina Elgra, pražského advokáta.

Pane magistře, podle čeho se řídí vztah mezi subjekty, z nichž jeden je cizinec, žijící někde tisíce kilometrů daleko, ale prostřednictvím internetu nakupující třeba v Čechách, a obráceně, když náš občan nakupuje tímto způsobem v cizině?

Z pohledu českého právního řádu se vztah odvíjí od zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním. Ten řeší situace, jak posoudit, podle jakého právního vztahu se řídí třeba smlouva uzavřená mezi subjekty, když jeden z nich je cizinec, ať už je to zahraniční fyzická nebo právnická osoba. Říká se, že je tam cizí prvek. Ve vztahu ke smlouvám je to řešeno tak, že záleží na dohodě stran. Pokud si dvě strany – třeba vy a Němec – tady nebo na jakémkoli jiném místě ve světě, (protože právní úprava kolizního určování smluvního práva je ve většině zemí obdobná), rozhodnou, že se jejich jednání bude řídit právem německým, tak to rozhodly, zvolily a řídí se tím.

Čili první věc, která je pro zákazníka při internetových obchodech důležitá, aby si pozorně přečetl nabídku, jestli je součástí obchodních podmínek volba práva. Myslím si, že inteligentní obchodník ji tam má, což je podle mne transparentnější než následně řešit, kde je sídlo firmy a další věci. Jakmile je vyřešena volba práva (například německé, rakouské, americké), řídí se pak tímto právem celý vztah. Je to asi stejná situace, jako kdyby si odsud český občan objednával z katalogu německé firmy; vztah by se řídil německým právem. Pokud ovšem firma skutečně sídlí v Německu a nemá u nás svou organizační jednotku, tedy nepodniká přímo v ČR.

Stejným způsobem mohou naši občané nakupovat zboží i v zahraničí a pokud je v nabídce dohoda o volbě práva, pak se to řídí tím právem, které si zvolili.

Dobře, ale připouštíte, že může nastat situace, kdy v nabídce tato formulka chybí. Podle čeho se vzájemné vztahy řídí pak, vždyť existují například firmy, které od nás provozují server fyzicky umístěný v USA, ale zboží dodávají, aniž by ho majitelé viděli, třeba ze skladu v Indonésii?

Pokud tam ta formulka není, tak u smluv obecně platí princip, že ve spotřebitelských vztazích se to řídí právem té strany, jejíž plnění je pro kontrakt rozhodující. Typicky u prodeje je to právem země prodávajícího, u smlouvy o dílo právem země zhotovitele.

V podnikatelských vztazích se to na rozdíl od spotřebitelských řídí třeba Vídeňskou úmluvou o kupní smlouvě, případně podle typu smlouvy některými dalšími.

Kupní smlouva se řídí právem místa, kde je sídlo (bydliště) prodávajícího, u smlouvy o dílo pak sídlo (bydliště) zhotovitele díla v době uzavření smlouvy. Zákazník by si měl zjistit, s kým vlastně obchoduje, kde má právnická osoba své sídlo, a pokud je to fyzická osoba, tak kde má místo podnikání nebo své bydliště. A podle sídla zjistíme právní řád dotyčné země, kterým se kontrakt řídí. Není přitom vůbec rozhodující, kde je umístěn server. Společnost ze Spojených států tak může umístit svůj server ve své pobočce v Indonésii a přesto se ten smluvní vztah bude řídit právem Spojených států. Bohužel, vztahy bývají mnohdy složitější. Většinou tam bývá založena nějaká dceřinná společnost, která může být subjektem indonéského práva. První znak serióznosti serverů tedy je, že bude jasně uvedeno, kdo je prodávající, zda je to fyzická či právnická osoba, kde sídlí, kdo za ni jedná, kontakty na ni. Podle sídla si můžeme udělat představu, jakým právním řádem se vztah řídí. Takže shrneme-li to: Nebude-li to česká firma a nebude uvedena volba práva, pak se vztahy řídí právním řádem podle sídla firmy.

Elektronický obchod má svá rizika. Například, jak se dá průkazně zdokumentovat nabídka na webu? Kdo dokáže, že tehdy a tehdy vypadala opravdu tak, jak spotřebitel tvrdí?

Nejčastější praxí je vytištění objednávky, ale z důkazního hlediska to není stoprocentní. Vždycky je možná námitka, že si to zákazník pozměnil. Je to celkem jednoduché a za velice krátkou dobu to dokáže každý – změní slovo, větu, vypustí něco nebo přidá. V tomto smyslu papír snese všechno. Pokud by někdo chtěl mít velkou jistotu a zejména v těch případech, kdy dělá přes internet velké obchody, doporučil bych poradit se s počítačovým odborníkem. Existují totiž možnosti a metody, byť limitované, jak dohledat tok dat, který přišel do počítače nebo na server. Vše se tam po jistou dobu uschovává, záleží na nastavení. Běžně se tak vyšetřuje závažná trestná činnost.

Jinak je to, pokud obchod probíhá jen po mailech nebo se vyplňují jen nějaké formuláře z webových stránek, pak je rekonstrukce velice špatná, naopak by se dalo říci, že ve výhodě je prodávající, který si u sebe může leccos měnit. Pozice spotřebitele je pak velice slabá, doporučuji si nabídku a vše s ní související vytisknout, ale uvědomovat si, že je to takový minimální krok, který nezbavuje všech rizik. Řešením snad může být rozvoj zaručeného elektronického podpisu.

Mohl byste vysvětlit, jak se liší pozice podnikatelů, když uzavírají tímto způsobem své smlouvy?

U podnikatelů je to jednodušší, tam v případě kupní smlouvy platí Vídeňská úmluva o mezinárodní kupní smlouvě a pokud podnikatelské subjekty neuzavřou dohodu podle jiného práva, pak se mezi většinou evropských a částí mimoevropských zemí vztah řídí touto Vídeňskou smlouvou. (Pozn. redakce: Jedná se o „Úmluvu OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží“, která byla sjednána ve Vídni 11. dubna 1980, její znění najdete na stránkách Ministerstva vnitra.) Ta upravuje všechny podrobnosti kupní smlouvy od dodacích podmínek, ceny, záruky, až po odpovědnost za vady. Úprava je velmi podobná naší úpravě kupní smlouvy v obchodním zákoníku. Podnikatelé si mohou udělat představu, do čeho jdou, když si zjistí, zda stát sídla prodávajícího je signatářem této Vídeňské dohody. Pokud ano, tak je to bez problémů.

Zůstává faktem, že internetové obchody jsou rizikovější, v podstatě po prvním nadšení si to lidé začali uvědomovat a některé údaje hovoří o stagnaci internetových obchodů. Připravují se nějaké zákonné úpravy, které by rizika minimalizovaly?

Bohužel, v oblasti spotřebitelských vztahů žádná dohoda jako je Vídeňská smlouva neexistuje, jsou však nějaké pokusy. Evropská unie má řadu směrnic, které přikazují členským státům, jak mají nastavit určitá pravidla, ale na našeho spotřebitele v tomto směru zatím žádný reálný dopad nemají. Ovšem na druhou stranu je otázka, zda lze regulovat všechno, v zákoně nepostihnete všechna rizika internetu. Ani v tržnici, kde jste tváří v tvář obchodníkovi, je nepostihnete, a tím spíš, když se jedná o elektronický obchod. I já mám dojem, že už skončilo období prvního boomu, dochází k určité stagnaci a myslím si, že se do jisté míry zpomalí i zavádění určitých právních norem. Na straně druhé jako vždy lze upírat naději k technologickému pokroku, který může přinést bezpečnější a identifikovatelnější formy výměny smluvních projevů v elektronické podobě.

Děkuji za rozhovor.

Žádný příspěvek v diskuzi

Odpovědět