Stalo se tradicí zveřejňovat počátkem roku úvahy na téma „co bylo a co bude“. Stejně zatvrzelou tradicí je také tuto tradici ignorovat. I já jsem dlouho váhal, než jsem se do tohoto editorialu pustil.

Možná vás překvapuje, proč píši novoroční článek s měsíčním zpožděním. Jenže ono to zas takové zpoždění není. Pro mně totiž uběhl právě rok od chvíle, kdy jsem se stal zaměstnancem Interval.cz. Snad se tedy nebudete zlobit, když si trochu zavzpomínám a přitom shrnu i události, které se za ten rok tady odehrály.

Začít ale musím mnohem dříve. Pokud nepočítám několik letmých utkání s Interval.cz v dobách dávno minulých, vše zavinil jeden článek z jara roku 2002. Utrpěl totiž tak příšerné vady na gramatice, že jsem napsal Markovi Šalandovi, tehdejšímu šéfredaktorovi, a nabídl mu svou pomoc při korekturách. A protože moje práce tehdy sestávala převážně z poflakování kolem, k jazykovým korekturám se brzy přidaly úpravy zdrojových kódů a zásahy do samotné struktury magazínu. A když už má kritika všech možných špatností a chyb přesáhla únosnou mez, Marek mi nabídl místo svého zástupce.

Tu nabídku jsem přijal, jak je všeobecně známo, dobrovolně a nikoli pod pohrůžkou hrubého násilí brachiálního, jak občas někdo utrousí. První polovina minulého roku se pro mne stala údobím nebývalé aktivity, pohody a přátelství. Zatímco jsem se zaučoval do redakčních rutin, připravoval jsem pilně redesign. Výsledek tehdejšího snažení můžete vidět všude kolem, pro srovnání vám nabízím obrázek předchozí verze magazínu:

Interval.cz - 5. února 2003
Interval.cz – 5. února 2003 (via WayBackMachine)

Co redesign znamenal? Přinesl větší přístupnost čtenářům, kteří už nemusí používat výhradně MSIE, a zároveň každému z nás ušetřil spoustu peněz. Jen titulní stránka sama o sobě „zhubla“ o celých 100 kB a současných 50 kB kódu je dále komprimováno na pouhých 10 kB. Za ten rok jsme ulehčili internetu o tolik, že se to skoro bojím počítat.

Pro mne osobně ve stínu této gigantické změny tak trochu zůstaly další důležité události, jako bylo spuštění vlastního RSS kanálu (na popud Jiřího Bureše) nebo úplně nové diskusní Interforum, které se rozběhlo krátce po prázdninách (díky Pavlovi Růžičkovi, který objevil původní americkou verzi), a samozřejmě webdesignérská soutěž Interzen 2003, která k sobě strhla většinu pozornosti na podzim a počátkem zimy.

Teď už mohu přiznat, že jsem vlastně celou druhou polovinu minulého roku vedl tichou, ale o to zuřivější válku. Ano, vedl jsem válku s neblahou minulostí Intervalu, která se projevovala velmi nízkým hodnocením v různých prohlížečích a vyvrcholila podzimní totální blokádou, kdy například Google zobrazoval první odkaz ve vztahu na nás až na nějaké šedesáté třetí pozici. Tohle prokletí se podařilo zlomit teprve po mnoha drobných úpravách a opravách, na které mne zcela nezištně přivedli hlavně Dušan „Yuhů“ Janovský, Marek Prokop, Petr „Pixy“ Staníček a Petr Weida (v pořadí dle abecedy, nikoli podle důležitosti), o všech nejmenovaných ani nemluvě. Bez nich by Interval.cz určitě nezvýšil svůj PageRank na 7/10 a já bych se z toho nakonec nejspíš zbláznil.

Celou druhou polovinu roku jsem, přes veškerou podporu mého dvojvaječného dvojčete Blanky Málkové a přítele Marka Fišera, nepříjemně pociťoval absenci podpůrné ruky v redakci. Anžto původem spíše analytik a programátor, vyčítal jsem si, že vlastně nic pořádného nedělám a že pro všelijaké jiné povinnosti nemohu Interval.cz vést po technologické stránce tam, kam jsem si před rokem předsevzal. Provedl jsem sice množství drobnějších úprav a změn, ale na nic zásadního mi nějak nezbýval čas. Běžná redakční rutina se mi změnila v nefalšované osobní peklo.

Teprve nedávné setkání s mým starým učitelem mi otevřelo oči. Připomněl mi totiž jedno heslo: „Publish or perish!“ Znamená zhruba totéž, co „publikuj nebo zhyň“ a byť se týká především vědecké práce, která bez publikace výsledků ztrácí veškerý smysl, vystihuje i situaci tohoto magazínu. Uvědomil jsem si, že pro čtenáře nakonec není důležité, jakým způsobem se k němu články dostávají, ale především to, že se vůbec k němu dostávají, pravidelně a v dostatečné kvalitě.

Ne, Interval.cz skutečně minulý rok nepromarnil. Vydali jsme na šest set článků a téměř půl tisícovky tiskových zpráv, o dlouhé řadě kritik webu ani nemluvě. A to je nakonec to, co se počítá, články jsou tím, co udržuje Interval.cz v chodu. Diskusní fóra, e-mailová konference a vůbec všechno, co se kolem magazínu točí, by klidně mohlo zmizet, pokud zde zůstanou články a pokud se k nim dostanou čtenáři. Za to patří můj dík těm desítkám autorů, kteří pravidelně sedají k počítači a přestože by mohli dělat něco zábavnějšího, píší pro nás články.

Ale abych nekončil tak pateticky, mám pro vás i dobré (rozuměj praktické) zprávy. Společně s Ondřejem Koppem, ze kterého jsem si během doby vytvořil cosi mezi pravou rukou a osobním otrokem, už nějaký čas pracujeme na úpravách redakčního systému, které se již brzy projeví, takže čtenářský a uživatelský komfort opět o něco vzroste. Přibýt by měly podrobnější informace o autorech, dlouho oplakávané výpisy seriálů, mikroportály a řada dalších věcí. A někdy během jara by měl Jirka Plíštil provést rekonstrukci našeho knihkupectví – už stávající verze sklidila řadu pochvalných ohlasů, takže se máme na co těšit…

P. S.: Hrdinským vzepjetím našetřených sil jsem během víkendu zvládl všechny nahromaděné resty. Pokud jste mi tedy během předchozího čtvrt roku nebo tak nějak posílali e-mail a přesto jste nedostali odpověď, není chyba u mně – buď mi vůbec nedošel, nebo sice došel, ale odpověď už nikoli. V poslední době se dost často stává, že jsou dopisy z naší domény některými servery odmítány, takže mi napište a nezapomeňte na sebe uvést i jiné spojení, například číslo mobilního telefonu.

Starší komentáře ke článku

Pokud máte zájem o starší komentáře k tomuto článku, naleznete je zde.

Žádný příspěvek v diskuzi

Odpovědět