V určitých situacích – zdaleka ne ve všech – potřebujeme na pracovním textu udělat optimální kompromis mezi vynaloženým časem a důkladností informace. Pak se může hodit rychločtení. Jakmile se potřebujeme seznámit s novými věcmi, pak se potřebujeme učit – zvládneme-li rychlostudium, přežijeme.

Jak se profesionálně informovat aneb rychločtení

Zde je jeho minimum pro každého:

1. Pojímejme každý text jako úžasně zajímavý. U přirozeně emočně zajímavých textů to jde samo (pro někoho parciální derivace, pro jiného drby „kdo s kým“). U textů nepříjemných, nudných, příliš rozsáhlých či podobně negativních, kde nevýhody z čtení (věnovaný čas a nervy) jsou větší než nevýhody z nečtení (unikne nám určitá informace) – tam prostě nečteme. Znejisťuje to a bolí – ale bolí méně než rozhodnutí „číst“. Život je přece kompromis a častá volba menšího zla. U textů velmi negativních a naprosto nutných k přečtení se radujme nad tím, jakou úlevu pocítíme, až to budeme mít za sebou. Mysleme na to, zvýšíme tak svou chuť – a půl je hotovo.

2. Před čtením mobilizujme v mysli své předchozí znalosti o tématu četby. Toto se velmi podceňuje, přestože je to jedna z nejsilnějších zbraní rychločtenáře. Kdo se připraví, ten nemusí v textu s překvapením zjišťovat, o čem to je, ale v pohodě a rychle zpětně poznává, že „svět je stále stejný“.

3. Snažme se vytvořit si pro četbu co nejklidnější podmínky. Čtení není o nic méně důležitá činnost než jednání. Vytvořte atmosféru na pracovišti, kde se bude brát za samozřejmé nejen „nerušit, teď mám jednání“, ale i „nerušit, teď mám důležité čtení“.

4. Při rychločtení si zvykněme číst tiše a bez ukazovátka. Naše byť neslyšné pohybování rtů nebo i ukazování rukou či tužkou v textu se hodí pro rychlostudium – u rychločtení zdržuje.

5. Zrno hlavní myšlenky od plev nepodstatného oddělíme starořímskou otázkou „Cui bono?“. Komu to slouží? Co chce kdo textem dosáhnout? Jaký problém se v textu řeší a jaký přínos právě toto autorovo řešení nabízí.

6. Vycvičme si široké zrakové rozpětí (periferní vidění). Oči se nám pak na každém řádku zastavují méněkrát (ne třeba sedmkrát, ale třikrát na běžném knižním řádku), mozek vnímá obsah po větších a smysluplnějších celcích. Po skupinách slov místo po jednotlivých slovech. Pro mozek je to takové blaho a úleva, jako když jsme ve třetí třídě definitivně přešli od slabikování ke čtení po celých slovech. Právě toto je ten jediný možný způsob zrychlování čtení, při němž nedochází k povrchnosti četby, ale naopak k větší myšlenkové hloubce.

7. A když nám přece jen nějaká informace unikne, nevracejme se zpět ale snažme se domyslet si ji z dalšího textu. Na 80 procent se tam v jiné podobě objeví znovu. Nezapomínejme, že rychločtení není všechno.

Zvládni rychlostudium, nebo v konkurenci odpadni

Rozsah tohoto textu neumožňuje vše odborně zdůvodňovat. Takže – berte rady, jak jsou, vyzkoušejte, uvidíte.

1. Opět si v sobě nalaďte nadšení a chuť na text. Buď to jde samo, anebo myslete na úlevu a zvýšení konkurenceschopnosti své pracovní síly, až to zvládnete. Čím těžší text, tím méně vašich konkurentů totiž vytrvá v jeho nastudování.

2. Nebojte se na rozdíl od rychločtení vracet v textu. Text si klidně přeříkávejte – váš hlas a sluch jsou další smyslové kanály, které podporují zapamatování. A zpracovávat tichým čtením třeba text učebnice „Cambridge English, Student´s Book“ by vás nikdy anglicky aktivně mluvit nenaučilo.

3. Dělejte si v textu husté poznámky. Nejen klasické podtrhávání, zvýrazňování, vykřičníky a otazníky, ale přímo slovní poznámky. Veďte s autorem dialog plný zájmu. Polemizujte s ním. Někde ví autor více než vy, jinde v textu je tomu naopak – respektujte to. Nepodceňujte ani nepřeceňujte autora ani sebe.

4. Představujte si, že jste na daném textu nikoliv studující, ale učitelé. Přemýšlejte, jak byste obsahu textu naučili někoho jiného. Nejvíce pomůže, když si budete představovat svého žáka jako poněkud obtížně chápavého nebo příliš sebevědomého. Klaďte si v duchu za něj protivné až záludné otázky, přemýšlejte o svých odpovědích. Opět zde funguje kouzlo opozice podvědomí: Pokud se něco naučit musím, je to obtíž a trápení. Pokud si představuji, že učím někoho druhého, tak se vlastně sám naučit nemusím. Mozek pracuje neuvěřitelně uvolněně, paměť je osvobozena od mnoha blokád. Je to přesně ten případ, kdy v hodině angličtiny špatně zvládáte určitou gramatiku a coby studenti před učitelem blekotáte – ale po příchodu domů zjistíte, že tutéž gramatiku probíralo zrovna ve škole vaše nezletilé dítě. To jste najednou suverénní při vysvětlování! To vám narostou křídla! Jako Jiřímu Sovákovi ve filmu „Marečku, podejte mi pero“, když navečer vysvětloval synovi právě ty rovnice, které přes den vůbec neuměl.

5. Využívejte všechny tři hlavní pilíře paměti: První a nejznámější pilíř je opakování. Nejspolehlivější, avšak nejzdlouhavější. V jisté míře vždy nezbytný. Druhým pilířem je naše pohoda, chuť, nadrženost na studium. Když vyprchá nadšení počáteční, pomocí představivosti (myslíme na krásy cíle) si je v mysli obnovíme. Třetím pilířem jsou vazby – rytmy, rýmy, mnemotechnika apod. Opět zmiňme dálkaře z „Marečka“, který si musel pro dobré vybavování faktů chodit. Chůze je skvělý rytmus.

Žádný příspěvek v diskuzi

Odpovědět