Když britský spisovatel Jerome Klapka Jerome ve své knize „Tři muži na toulkách“ popisuje návštěvu Prahy, věnuje několik slov také mateřštině jejích obyvatel. Píše: „Čeština je prý jazyk velice starobylý a vysoce vědecky pěstěný. Její abeceda má čtyřicet dvě písmena, takže cizinci připomíná čínštinu. To není řeč, kterou by člověk mohl rychle pochytit.“ Dlužno dodat, že i pro mnohé rodilé Čechy je jejich řeč (nebo přinejmenším její spisovná podoba) říší tajemnou a nezbádanou.

Není se čemu divit. Čeština je jazyk natolik komplikovaný, že i kdyby jejímu studiu člověk zasvětil celý život, ani jako důstojný kmet se stříbrnými vlasy by nemohl s čistým svědomím prohlásit, že už všechno probádal. Málokdo z nás může své rodné řeči věnovat tolik času a pozornosti, aby si jednou mohl být naprosto jistý, že v psaném projevu prostě neudělá chybu. Mnohé gramatické poučky a definice navíc vypadají příliš hrůzostrašně, než aby si je člověk dokázal zapamatovat, neřkuli je používat v praxi. Pokud tedy my, obyčejní smrtelníci, chceme psát správně, nezbývá nám nic jiného, než si situaci trochu zjednodušit.

Poučky poslední záchrany

Jen zřídkakdy nám při řešení pravopisných dilemat čeština ukáže vlídnou tvář. Čestnou výjimkou jsou chvíle, kdy nám dovolí odhalit správnou formu některého výrazu, aniž by požadovala detailní znalost gramatiky a jejích proměn, k nimž v dějinách docházelo.

Všechny tři češtinářské oříšky, které budeme v tomto článku louskat, mají jedno společné. Patří totiž právě mezi těch několik málo výjimek, k nimž existují praktické poučky coby východisko z nouze nejvyšší.

„Jako by“ versus „jakoby“

Oba výrazy jsou si významově velmi blízké – oba vyjadřují podobnost, přibližnost. Přesto se způsob jejich psaní řídí poměrně detailními pravidly. To základní spočívá v tom, že jako by významově odpovídá výrazu jako kdyby a používá se v rámci kondicionálu (podmiňovacího způsobu). Naproti tomu jakoby vyjadřuje podobnost ve spojení se slovesy v oznamovacím způsobu.

A pokud vás předchozí odstavec znechutil, zde je ona slibovaná poučka: Zkuste si za inkriminované slovo dosadit „jako kdyby“. Pokud vám to bude sedět, napište „jako by“ (zvlášť). V opačném případě napište „jakoby“ (dohromady).

Špetka praxe:

  • Vypadalo to, jako by se vznášela. (jako kdyby)
  • Při chůzi se jakoby vznášela. (tady by nám „jako kdyby“ moc nešlo)

„Mě“ versus „mně“

Když dojde na psaní mě a mně, část populace si zkrátka tipne a spoléhá na prozřetelnost. Naučit se tyto výrazy rozlišovat je ale mnohem jednodušší, než se možná na první pohled zdá. Stačí, když si zapamatujete, že zájmeno se píše ve 2. a 4. pádě a zájmeno mně ve 3. a 6. pádě. To je jedna možnost.

Druhá možnost je, že si onu nešťastnou větu převedete do 2. osoby, tedy že výrazy a mně nahradíte zájmeny tebe (tě) a tobě. Pokud se do věty bude hodit zájmeno tebe (tě), je správná varianta , pokud se bude hodit tobě, je správná varianta mně.

A znovu trocha praxe:

  • Beze vám tu bude lépe. (2. p. – bez tebe, tě)
  • Vy jste neviděli? (4. p. – tebe, tě)
  • Přišli ke mně na krátkou návštěvu. (3. p. – k tobě)
  • Asi bude chyba jenom ve mně. (6. p. – v tobě)

„Ji“ versus „jí“

Znalost správného používání těchto zájmen (včetně podob ni a , které se vážou s předložkami) je zároveň klíčem ke správnému používání vztažných zájmen již a jíž. Pravidlo nám říká, že krátká forma (ji, ni) se píše pouze ve 4. pádě, zatímco ve všech ostatních pádech se používá forma dlouhá (, ).

I zde ale můžeme využít jednoduchou pomůcku. Za dané zájmeno si můžeme dosadit ukazovací zájmena tu, a tou. Pokud se do věty hodí zájmeno tu, napíšeme krátce ji, ni. Pokud nám tam sedne či tou, napíšeme dlouze , .

Několik ukázek:

  • Řekl jsem , aby přišla. (té)
  • Neviděli jste ji někde? (tu)
  • Budu si s o tom muset popovídat. (s tou)

Závěrečný bonus

V reakci na užitečný podnět jednoho z čtenářů bych rád připomněl chybu, které se překvapivě často dopouštějí i lidé vzdělaní a kultivovaní. Jsou to „hyperkorektní“, leč nespisovné tvary kdyby jste, aby jste a podobně. Podle pravidel nám úplně stačí tvary kdybyste, abyste, byste.

K chybám tohoto typu se řadí i používání výrazů bysme a by jsme. Jediný správný tvar je ovšem bychom – tak káže zákon.

Doufám, že češtinářský guláš, který jste právě zkonzumovali, strávíte lehce a bez závažnějších následků a že vám výše zmíněné pomůcky a poučky alespoň trochu usnadní život.

Starší komentáře ke článku

Pokud máte zájem o starší komentáře k tomuto článku, naleznete je zde.

11 Příspěvků v diskuzi

  1. Pomůcka k ji/jí: Zkusím variantu s „ji“ – když to zní blbě, patří tam „jí“, když ne, tak je správně „ji“.

  2. Heh,… jelikož nejsem rodilý mluvčí češtiny (mým rozdným jazykem je slovenština), tak jsem nikdy nedokázal pochopit, jak může mít někdo problémy s rozlišováním „mě“ a „mně“.

    Vždyť ono je to tak snadné a tak samozřejmé!
    „Mně“ je jako „mne“ ve slovenštině (vyslovováno ovšem stejně jako v češtině, protože byli to tuším tvůrci hodžovsko-hattalovské reformy štúrovské normy, co měli ten „geniální“ nápad odstranit psaní háčku po „d,t,n,l“, pokud po nich následuje „e“ nebo „i“, protože ty je prý automaticky změkčují); „mě“ je pak jako „ma“. Čili je to dostatečně odlišné.

    Všechny formy – v čestině (v slovenštině): mně (mne), mi (mi), mne (mňa), mě (ma).

    Podobně je to i s „ji“ („ju“ ve slovenštině) a „jí“ („jej“ ve slovenštině). (České „jej“ je pak jako slovenské „ho“.)

    Já osobně považuji tenhle přístup v rozlišování za nejúčinnější. :-)

  3. „Mě“ versus „mně“

    Osobně už od základní školy používám daleko jednodušší zlehčovadlo a tím je pomůcka jménem – Jiří. Člověk u toho nemusí přemýšlet a ihned dosazuje správně do věty.

    Př.:
    * Beze mě vám tu bude lépe. (2. p. – bez Jirky)
    * Vy jste mě neviděli? (4. p. – Jirku)
    * Přišli ke mně na krátkou návštěvu. (3. p. – k Jirkovi)
    * Asi bude chyba jenom ve mně. (6. p. – v Jirkovi)

    Pokud se vyskytuje Jirka dlouhý, tzn. -ovi píšeme mně, stejně tak naopak. :o)

  4. MĚ vs MNĚ – MNE

    Mám jinou pomůcku již od základky:

    Vidíš mě (vidím tě) – vidíš mne (vidím tebe)
    Beze mne (bez tebe)
    Přijď ke mné (přijdu k tobě)
    Čti o mně (čtu o tobě)

    Podobná pomlcka na JI vs JÍ

    Vidím ji (vidím tu)
    Dej jí dárek (dej dárek té) atd.

    Tak nám to vysvětlila (tenkrát soudružka) učitelka – jednoduché a jasné!

  5. Je to ještě jednodušší: kde lze použít „mne“, tak může být i „mě“ (tj. 2. a 4. pád), jinak patří „mně“ (3. a 6.). A je vymalováno.
    Jak se může plést ji a jí, nechápu. Myslíte třeba „viděl jí“? Jako pod sukně?

  6. Já používám tuhle pomůcku, už od školy:
    2. a 4. pád => dělitelné dvěma => mě (dvě písměna)
    3. a 6. pád => dělitelné třema => mně (tři písmena)

  7. Já mám na „mě“ a „mně“ pomůcku, která je asi nejrychlejší možností. Zkusím si tam doplnit „mne“. Pokud to jde, píšu „mě“ (Vy jste mě neviděli? → Vy jste mne neviděli?). Ve 3. a 6. pádu to nikdy nesedí. Připadá mi to mnohem rychlejší než skloňování a zatím mě to nikdy nezradilo.

Odpovědět