Možná si ještě ze školy pamatujete, že zájmena jsou slova ohebná, která ve větě zastupují podstatná a přídavná jména, k nimž se vztahují. Odtud také pochází jejich název – zájmena, tedy „za jména“ neboli „místo jmen“. Mluvený ani psaný projev se bez nich neobejde, a proto také nebude od věci připomenout si chyby, které se někdy při jejich používání objeví.

„Vítám vás na mém webu.“
„Podej mi svou ruku.“
„Je to kniha, jejíž autorem jsem já sám.“

Přijdou vám předchozí tři věty poněkud zvláštní? Není divu. Jsou to totiž příklady tří poměrně častých chyb spojených s používáním zájmen. A právě jim je věnován tento článek.

Můj × svůj

Tato dvě slovíčka bychom rozhodně neměli mít v hlavě zafixovaná jako totožné výrazy, které můžeme dle libosti zaměňovat. To lze spíše málokdy. Onou chybou, s níž se setkáváme skoro pořád, je použití zájmena můj a jeho tvarů tam, kde musí být nezbytně jeho kolega, tedy výraz svůj. Že vám to nepřijde tak časté? Tak zkuste chvíli poslouchat televizi nebo číst noviny. To už by muselo být, abyste se s takovým prohřeškem co chvíli nesetkali.

Ti z vás, kdo podobně jako já patří do nepočetné skupinky lidí, kteří fandí zároveň češtině a fotbalu, asi nemohou zapomenout na památný výrok sportovního komentátora z utkání Španělsko – Portugalsko: Iker Casillas chytil střelu jeho spoluhráče z Realu Madrid. Teď možná přemýšlíte, kdopak je asi ona třetí tajemná osoba, jejíž spoluhráč střílel na brankáře Casillase. Žádná taková osoba však neexistuje, střílející hráč je spoluhráčem právě onoho brankáře, který tak chytil střelu svého spoluhráče, nikoli jeho. Problém je, že slůvko jeho se vecpalo někam, kde nemá co dělat.

Ale pozor. Stačilo by větu nepatrně pozměnit a použití slova jeho by bylo jazykově zcela legální a žádoucí. Iker Casillas chytil střelu, kterou vyslal jeho spoluhráč...

Teď si možná říkáte, že to vypadá jako pěkný zmatek. Jak to tedy je? Nevěšte hlavu. Situace zdaleka není tak složitá.

Spolehlivým klíčem, který vám vždy pomůže podobný oříšek rozlousknout, je… podmět. Tedy nic, co bychom si ze školy všichni nepamatovali. Podmět rozhoduje o tom, které zájmeno v podobných případech použít. Pokud něco přivlastňujeme podmětu, použijeme zájmeno svůj. V ostatních případech slovo můj.

Chápu, že to není zrovna srozumitelné, ale vraťme se k našemu příkladu – v první větě je podmětem brankář, o jehož spoluhráči mluvíme, chytá tedy střelu svého spoluhráče. V následné pozměněné větě ale už je podmětem v druhé části souvětí právě onen spoluhráč, a proto je na místě jeho, zájmeno můj a další přivlastňovací zájmena.

Totéž pravidlo uplatníme i na odstrašující příklad v podobě úplně první věty tohoto článku: Vítám vás na mém webu. Je to špatně, nebo ne? Jste-li na vážkách, určete si podmět a jste doma. vás vítám, jsem podmětem, a můj web to je. Takže správně bych měl říci: Vítám vás na svém webu.

Ještě upozornění na jednu pastičku. V některých případech je potřeba projevit zdravý úsudek. Vezměme si větu: Žádám vás o spěšné vyřízení své žádosti. Že to není tak docela srozumitelné? Jistě, podmětem věty jsem já a je to moje žádost, takže použití slova své je dle výše uvedené pomůcky na místě. Jenomže stejně ze zvolené formulace není jasné, čí žádost to je. Co to? Na konci věty je totiž spojení vyřízení žádosti. A žádost nevyřizuji já, ale oni. V tomto a podobných případech je tedy lepší napsat Žádám vás o spěšné vyřízení mé žádosti. nebo zkrátka Žádám vás, abyste spěšně vyřídili mou žádost.

Nezbývá než doufat, že jazyková neznalost mnohých mluvčích nakonec nepovede k tomu, že se slovo svůj přestane používat a našim dětem bude znít stejně cize jako slova arciť nebo pročež.

Nadměrné používání zájmen

Já vím, že je ubohé svádět všechno na jednoho viníka, ale ani v případě nadměrného používání zájmen se nemohu zbavit dojmu, že jde o vliv angličtiny. Ta totiž zvláště přivlastňovací zájmena používá mnohem častěji než čeština.

V angličtině by jistě zněla přirozeně tato věta, pronesená například před vstupem do divadla: Půjdeme si najít svá místa. Jenomže v češtině nám taková věta trhá naše uši. Což bohužel neznamená, že takové a podobné výroky občas nezaslechneme. V angličtině by bylo věru přirozené používat věty typu můj žaludek se zvedá nebo trhni si svou nohou. Takové zrůdné výroky by samozřejmě těžko někdo z nás vypustil z úst, ale v jiných než zaběhnutých souslovích už si možná nevšimneme, že zájmen je poněkud více, než by bylo zdrávo. Problém to bývá pochopitelně zejména u překladů z angličtiny.

Společnost, jejíž posláním…

To je to nešťastné slůvko jenž. Nepřítel školáků a oblíbená zbraň bezcitných profesorů. Bryskně vyskloňovat toto zájmeno je práce buď pro člověka s fotografickou pamětí, nebo pro skutečné jazykozpytce s citem pro češtinu.

Ne, teď samozřejmě trochu přeháním. Tak hrozné to není, mnohé tvary nedělají mluvčím žádný problém, problém je v podstatě jen u několika tvarů, v nichž si občas „zahřešíme“. Přesto není záhodno proradné slůvko jenž podceňovat. Zásadní otázka je, zda existuje nějaký spolehlivý trik, který nám pomůže se chybám v této oblasti vyhnout.

Zastavme se u příkladu uvedeného v podnadpise: Společnost, jejíž posláním... Nepochybuji, že chybu vidíte, samozřejmě náležitý tvar je jejímž. A slibovaný trik, jak v takovém případě nechybovat? Pokud si nejste jisti, větu si pozměňte takto: Jejím posláním je... A z tohoto tvaru už je jasně vidět, který tvar máme použít v původní větě.

Jiným momentem, kdy občas mozek přes horečnou činnost ne a ne vypotit správný tvar, je 1. pád množného čísla rodu mužského životného. Jen si to zkuste: Náměstíčko zaplnili muži, ... vycházeli z továrny. Který tvar zájmena jenž byste dosadili místo tří teček? Kdo hádal (či věděl, samozřejmě), že to má být již, dostává deset bodů.

Na to pomůcka neexistuje. Nezbývá, než uložit do paměti. Nejde vám do hlavy, proč právě na tento tvar často nemůžeme přijít? Odpověď zní, že v tomto případě se skoro výhradně používá slovo kteří a tvar již je v podstatě knižní, tedy dnes již málokdy používaný. A co nejsme zvyklí slýchat, to nám ani automaticky nepřijde na mysl. Proto to váhání.

Závěrem

Tak to by bylo pro tentokrát vše. Doufám, že ani tyto Hříchy pro šíleného korektora vás nepřivedly k přesvědčení, že čeština je tenký led a nejlepší bude raději vůbec nemluvit a nepsat. Kdepak, složitost k jazyku patří a ke zkrocení zájmen je potřeba jen trochu cviku.

Starší komentáře ke článku

Pokud máte zájem o starší komentáře k tomuto článku, naleznete je zde.

15 Příspěvků v diskuzi

  1. Nevím, zda je dobrý nápad reagovat na 3 roky starý článek, ale nedá mi to. Jde o používání zájmena svůj. Uvádíte odstrašující příklady, kdy je namísto zájmena svůj použito zájmeno můj. Mně osobně tato záměna vadí méně, než záměna opačná. Ostatně sám uvádíte příklad, kde je v zájmu jednoznačnosti lépe použít zájmeno můj, i když by z ryze mluvnického hlediska mělo být svůj (Žádám vás o spěšné vyřízení své-mé žádosti.)

    Já se takřka denně setkávám s použitím zájmena svůj, přičemž ale mluvčí měl zcela nepochybně v úmyslu přivlastňovat jiné osobě než podmětu. Věta pak dostává zcela jiný, nezřídka komický smysl. Teď jsem právě otevřel obálku s reklamním letákem Modré pyramidy, kde úvodní věta praví: „Vážená paní, vážený pane, pro naše věrné klienty, k nimž patříte, stále připravujeme další možnosti, jak co nejvýhodněji zhodnotit své peníze.“

  2. Petro, moc děkuji za Váš dotaz. V tomto případě se nejedná ani tak o chybu, jako spíš o stylistickou neobratnost. Zájmeno „svou“ (či „svoji“) je nadbytečné, bohatě by stačilo říct jen: „Podej mi ruku.“ V článku uvedená formulace ze všeho nejvíc připomíná otrocký překlad anglické věty: „Give me your hand.“

  3. Milý Dalibore, děkuji Vám za odpověď, na tohle jsem se vůbec nesoustředila a spíš jsem řešila, proč tam nemůže figurovat to zájmeno svůj (co jiného místo něj tedy dosadit?). Snad proto,že jsem anglistka? :) I když v překladu bych tam zájmeno svůj určitě nevkládala. Tady mi to opravdu nedošlo. Áááááááá, aspoň je to vyřešené a nemusí mě to pořád ‚hryzat‘ :) Děkuji a přeji hezký den. Petra

  4. Věta „…stále připravujeme další možnosti, jak co nejvýhodněji zhodnotit své peníze.“ je správně, poněvadž se zde banka konečně nechtěně přiznává, že ty peníze nejsou naše, ale banky!!! To ona s nimi hospodaří. Vše je tedy logicky a gramaticky v pořádku :)

  5. Vážený pane Behúne, dotaz – věta: „Asi by se Ti líbila moje knihovna, zdědila jsem poklady po mém (?) tátovi.“ Děkuji za reakci, a také za Vaše články, které jsou zkrátka super.

  6. Dane, i v tomto případě je na místě použít zájmeno „svém“ (váže se k podmětu). Mějte se hezky, zdraví Dalibor

  7. Chěl jsem se zeptat jak velká je tolerance v použití zájmena „můj“ místo „svůj“, domnívám se, že pod vlivem angličtiny většina součastného českého korpusu obsahuje varianty bližší angličtině? Neměli bychom tento preskriptivní pohled českých gramatik konečně opustit?
    Dík za informaci Tomáš

  8. Tomáši, děkuji za zajímavou myšlenku. Na vaši otázku, zda bychom neměli opustit pravidla týkající se zájmen můj vs. svůj, vám dokážu odpovědět jenom podle svého subjektivního cítění.

    Osobně si myslím, že k tomu není důvod. V Českém národním korpusu jsem Vaši domněnku ověřoval spíš zběžně, ale troufám si tvrdit, že přinejmenším v psaném projevu se zájmeno „svůj“ pořád běžně používá. Uvidíme, co přinese čas, ale v tuto chvíli bych za sebe opravdu neviděl žádné výhody v tom, na zájmeno „svůj“ rezignovat ;-)

  9. Chybí mi tady příklad použití zájmen můj – svůj v množném čísle.
    Jirko a Hano, dejte si pojistit svůj/váš dům. Dům je jeden a společně jej vlastní oba – napsal bych váš. Pokud by totiž každý z nich měl vlastní dům, napsal bych svůj. Co je správně?

  10. Dobrý den, vážený pane kolego. Pokud jsou Vaše stránky ještě živé, zajímal by mě Váš názor na modelový typ věty „Hančini rodiče se rozešli kvůli alkoholismu její matky.“, tedy na to, zda lze přivlastňovacím zájmenem „její“ odkazovat k přivlastňovacímu adjektivu „Hančini“, když podmět věty je „rodiče“ (nezabývejme se teď tím, zda zájmeno „její“ je ve větě vůbec nutné, stejných a plně platných gramatických situací se v češtině dají vymyslet tisíce). Není lepší použít „Rodiče Hanky“ (i za cenu cimrmanovského „vítězství Pyrrhy“ :-)? V angličtině, z níž překládám, se toto smí, česká syntax je v tomhle podle mého názoru poněkud zdrženlivější. Nebo ne? Pak jen přátelská poznámka, přestože tento jev není předmětem stati: vyplatilo by si ohlídat nadbytečné čárky v infinitivních větách se spojkou „než“. Srdečně F. O.

Odpovědět