Modulární frontend: webové komponenty vs. klasické frameworky

Modulární frontend dnes není jenom trend pro velké korporace, ale praktická odpověď na to, že weby a aplikace dlouhodobě rostou – funkčně, technologicky i týmově. Vývojáři tak stále častěji řeší, zda stavět uživatelské rozhraní na nativních webových komponentách, nebo zůstat u osvědčených frameworků typu React, Vue či Angular. V čem se tyto přístupy liší, kdy který dává smysl a proč se v reálných projektech velmi často vyplatí jejich kombinace?

Co vlastně znamená modulární frontend

Modulární frontend je způsob návrhu uživatelského rozhraní, při kterém se web nebo aplikace neskládá jako jedna velká šablona, ale jako sada samostatných, jasně oddělených částí (modulů/komponent), píše web Medium.

Každý modul:

• má jednoznačnou odpovědnost (např. produktová karta, vyhledávání, košík, hlavička),
• má definované rozhraní (vstupy a výstupy),
• může být vyvíjen, testován i nasazován odděleně.

Důležité je, že nejde jen o rozdělení UI na komponenty, ale o architektonický přístup – tedy jak se části aplikace vyvíjejí, nasazují a udržují v čase.

Technologie jsou až druhý krok. Webové komponenty pomáhají vytvářet skutečně zapouzdřené komponenty na úrovni prohlížeče (MDN – Mozilla Foundation) a jejich standardizaci zastřešuje World Wide Web Consortium.

Modulární frontend je tedy způsob, jak stavět UI jako sadu nezávislých modulů, které lze dlouhodobě udržovat a rozvíjet bez toho, aby každá změna rozbila zbytek aplikace.

Webové komponenty – standard přímo v prohlížeči

Webové komponenty (Web Components) jsou sada otevřených webových standardů, které umožňují vytvářet vlastní HTML prvky bez závislosti na konkrétním frameworku. Standardy vznikají pod hlavičkou World Wide Web Consortium.

Zásadní myšlenka je jednoduchá. Můžete si vytvořit vlastní prvek, například <product-card>, a používat ho na stránce stejně přirozeně jako <img> nebo <video>.

V praxi se skládají ze tří částí:

• Custom Elements – vlastní HTML tagy
• Shadow DOM – zapouzdření struktury a stylů
• Templates/slots – šablony a vkládání obsahu

Jejich hlavní výhodou je, že běží bez frameworku, vycházejí přímo z webových standardů a lze je použít téměř v jakémkoli prostředí – od statického webu a WordPressu až po aplikace v Reactu nebo Vue.

Díky technologické nezávislosti se dobře hodí jako základ pro design systémy, sdílené komponenty napříč projekty i pro architektury typu micro-frontend.

Jejich omezením je, že řeší pouze samotné komponenty. Neřeší stav aplikace, routing, datové toky ani celkovou aplikační architekturu. U rozsáhlejších aplikací je proto potřeba webové komponenty doplnit o aplikační vrstvu nebo je integrovat do některého z běžných frontendových frameworků.

Kdy dávají smysl

Web Components dávají největší smysl ve chvíli, kdy řešíte dlouhodobě udržitelné a technologicky nezávislé UI komponenty, nikoli celou aplikaci.

• Stavíte design systém pro více webů a aplikací – jedna sada komponent může sloužit napříč projekty bez ohledu na to, zda jsou postavené v různých technologiích. Komponenty nejsou svázané s jedním frameworkem a můžete je používat dlouhodobě.
• Potřebujete sdílet komponenty mezi různými týmy a projekty – pokud jeden tým vyvíjí web v Reactu, jiný ve Vue a další pracuje se statickými weby nebo CMS, Web Components umožní mít jednu společnou implementaci UI.
• Chcete minimalizovat technologický lock-in – komponenty nejsou závislé na životním cyklu konkrétní knihovny. I při změně frameworku zůstávají použitelné.
• Stavíte architekturu typu micro-frontend – samostatné části uživatelského rozhraní mohou vznikat nezávisle a být nasazovány odděleně, aniž by musely sdílet stejný frontendový stack.

Klasické frameworky (React, Vue, Angular)

Klasické frontendové frameworky jdou na modularitu jinak než webové komponenty. Neřeší pouze jednotlivé části, ale poskytují kompletní aplikační rámec, ve kterém se frontend navrhuje, skládá i provozuje.

V praxi to znamená, že framework kromě komponent obvykle řeší také:

• správu stavu aplikace,
• práci s daty a API,
• routing mezi obrazovkami,
• strukturu projektu a build proces.

Frameworky přinášejí především rychlejší start u složitějších aplikací, jasně danou architekturu, velmi bohatý ekosystém knihoven a jednodušší spolupráci v týmu. Právě díky tomu jsou pro běžné webové aplikace často nejpraktičtější a nejméně rizikovou volbou.

Nevýhodou je naopak silná závislost na konkrétním frameworku, složitější a někdy bolestivé upgrady mezi verzemi a omezená přenositelnost komponent mimo daný ekosystém.

Z dlouhodobého pohledu je navíc nutné počítat i s vyšší náročností na bundling a build proces. To se může projevit nejen na složitosti vývoje, ale i na výkonu výsledného webu.

Kdy dává smysl

Klasický frontendový framework (React, Vue, Angular apod.) dává smysl hlavně tehdy, když nestavíte jen jednotlivé komponenty, ale celou aplikaci jako systém.

Typicky je vhodná volba, pokud:

• Stavíte větší nebo dlouhodobě rozvíjenou aplikaci – administrační rozhraní, klientský portál, interní systémy a SaaS.
• Pracujete s komplexním stavem aplikace – formuláře, filtrace, role uživatelů, workflow nebo více obrazovek.
• Potřebujete routing a řízení přechodů mezi částmi aplikace, nejen vykreslení jedné stránky.
• Intenzivně pracujete s API a asynchronními daty, včetně chybových stavů, loadingů a synchronizace dat.
• Na projektu pracuje více vývojářů nebo týmů a potřebujete jasná pravidla, strukturu projektu a jednotný způsob práce.

Hybridní přístup dnes dává největší smysl

V praxi se dnes nejlépe osvědčuje kombinace obou přístupů. Aplikační logika, tedy práce se stavem, routování, komunikace s API a řízení obrazovek, běží v klasickém frameworku. Základní UI prvky (tlačítka, formuláře, tabulky, karty, dialogy) jsou ale vytvořené jako webové komponenty.

Tento přístup přináší dvě klíčové výhody zároveň. Framework zajišťuje přehlednou architekturu celé aplikace a Web Components umožňují sdílet stejné UI napříč více projekty a technologiemi.

Výsledkem je jednotný design systém, menší závislost na konkrétním frameworku a zároveň zachování komfortu vývoje složitějších aplikací.