Znáte určitě mezi svými známými takové typy – ať si koupí cokoli, je to po pár týdnech buď vadné, nebo se to rychle zničí. Platí na to okřídlené rčení: „Kdyby si koupil trpaslíka, tak mu do rána vyroste.“ Jako obranu těchto dětí štěstěny je možné chápat i dvouletou záruku na spotřební zboží, zavedenou od nového roku. Prodloužila dobu, v níž je spotřebitel hájen, a dala mu šanci na výměnu vadného výrobku. Ovšem mnohem palčivěji nastolila i otázku životnosti zboží.

Při definici dvouleté záruky se však hovoří jasně, že se záruka nevztahuje na vady způsobené opotřebením, k němuž během 24 měsíců musí u výrobků nastat. A spotřebitele tahle otázka zajímá obecně, ať nakupují přes internet nebo vedle v sousedním domě.

S životností a prvním červíčkem pochybností se internetový kupující setkává už u stránek prodávajícího, které někdy rychle mizí v „propadlišti dějin“, proto se vyplatí si udělat alespoň jejich kopii a vytisknout si je. To i kvůli přesné identifikaci prodávajícího, kterou bude kupující potřebovat během celých 24 měsíců, pokud se na zboží vyskytne vada.

Co je vlastně životnost zboží? Především ji zákon nikde nespecifikuje. Nikomu není třeba vysvětlovat, že životnost pracího prášku končí okamžikem jeho spotřeby, i když se na něj také vztahuje dvouletá záruční doba. Každý kupující i prodávající chápe, že záruka hájí kvalitu daného výrobku, tedy to, že prášek – pokud ho budu mít v zásobě na dva roky – i z té poslední krabice mi po 24 měsících prádlo čistě vypere.

Jiná situace nastává samozřejmě u textilu a obuvi, kde vzniká nejvíce problémů, jednoduchá situace není ani u spotřebičů. Začněme jimi. V našich spotřebitelských informačních centrech se samozřejmě setkáváme hlavně s nářky lidí na všechny možné přístroje, počínaje neznačkovými až po ty, u nichž by člověk opravdu nečekal selhání po dvou letech. Jaká je životnost pračky či ledničky? Sami obchodníci i statistici tyhle spotřebiče zařazují do kategorie „zboží dlouhodobé spotřeby“, čili se předpokládá, že by měly vydržet delší dobu.

Kdysi mi zástupce jedné špičkové německé firmy s bílou technikou říkal: „Ano, naše myčka nádobí vydrží dejme tomu 15, 20 let. Jenže za tu dobu už jí sama budete mít plné zuby, na trhu budou za tu dobu daleko lepší přístroje a vy budete chtít sama vyměnit starou za novou už dřív než po 15 letech.“ Přijímám jeho názor, vím, že právě v tomto oboru jde pokrok velmi rychle kupředu. Takže i životnost má své hranice. Můžeme uvažovat v pojmu morální životnosti a záleží pak na každém, zda přístroj, který funguje, se sám rozhodne vyměnit. Mnoho českých turistů bylo udiveno, když po roce 1989 při prvních cestách na západ narazili na vyhozené, ale funkční spotřebiče. Někteří si na tom založili byznys a do Čech je začali dovážet. Pro spotřebitele v EU bylo a je, jak se zdá, výhodnější, starý přístroj nahradit novým – energeticky úspornějším, šetřícím vodu a tedy i kapsu.

U nás zatím většinou spotřebiče slouží do roztrhání těla, do konce své životnosti, stejně jako textil a obuv. Na jednom semináři k dvouleté záruční době padla jedna velmi zajímavá informace. Na základě průzkumu prý bylo zjištěno, že průměrná česká spotřebitelka má v šatníku čtyřikrát méně oděvů, ale i spodního prádla, než její německá kolegyně. Víme-li, že životnost textilních výrobků je omezena cykly údržby (praní nebo čištění), pak nám nezbývá, než se těšit na vstup do EU, neboť – řečeno s nadsázkou – po čase i naše šatníky budou přetékat a nebudeme mít problémy s reklamacemi textilních výrobků. Ty se totiž nevztahují na vady způsobené opotřebením. Úspěšnost mé reklamace, mám-li jeden kabát, je tedy zatím – aritmeticky – čtyřikrát nižší než v Německu, kde má moje přítelkyně na zimu kabáty čtyři.

Ale zpátky k problému. Pro všechny prodejce, internetové podle mého názoru tím spíš, platí nutnost naprosto jasně a co nejprůkazněji deklarovat vlastnosti výrobku. Dát si velký pozor na reklamu, protože vlastnosti výrobku neodpovídající reklamnímu očekávání mohou být důvodem k odstoupení od smlouvy. Dokonalou informací je možné se vyvarovat mnoha problémů.

U spotřebičů například ne vždy údaje o hlučnosti odpovídají skutečnosti. Na internetových stránkách prodejců vysavačů se sice člověk dočte o úžasných vlastnostech vodního filtru, ale naprosto se opomíjí fakt, že takový filtr snižuje sací výkon. Příkladů neúplné informovanosti by zkrátka bylo možné uvést řadu. Nedávno jsem vybírala na internetu mikrofon a MiniDisc Walkman, šíří nabídky jsem zklamána nebyla, ale o perfektních informacích by si prodejci mohli nechat zdát. Jako zákazník chci vědět mnohem víc než uvádějí.

Na druhou stranu já jako spotřebitel musím vědět, zda například sekačka, kterou chci pořídit na svou velikou zahradu, ji dokáže najednou posekat. Pokud podlehnu nátlaku rodiny a koupím nejlevnější, nemohu se divit, když ji spálím, protože s ní budu sekat dvakrát tak velkou plochu, než mi určil výrobce. To je stejné, jako kdybych ve vodě z rychlovarné konvice chtěla vařit knedlíky pro školní jídelnu. Leda tak napařovat a i tak bych se měla co otáčet nejen já, ale i ta konvice.

Jak z toho ven? Patří k důležitým a spotřebitelem požadovaným vlastnostem výrobku jeho životnost? Tahle otázka by mohla být zajímavá zvlášť pro ty obchodníky (a takových na internetu najdeme dost), kteří například na motory (pohonné jednotky) spotřebičů poskytují mnohem delší záruky než jsou dva roky. Když je možné definovat na žárovce počet hodin, po které má svítit, dal by se podobný údaj jistě uvést i jinde. Obávám se ale, že takové informace by odmítli poskytnout výrobci technicky slabšího zboží, protože podle takového čísla by bylo okamžitě jasné, kdo je kdo.

Jsem přesvědčena, že spotřebitelé by přivítali životnost deklarovanou na textilních výrobcích. Určitě by to nebylo tak složité, právě proto, že lze stanovit počet praní nebo čištění a jejich vliv na podšívku, výztuž klop, žmolkování látky, pružnost vlákna a tak dále. Je ovšem otázka, kdo by garantoval objektivnost takových údajů.

Shrnu-li výše uvedené, domnívám se, že zboží by mělo vydržet po celou dobu předpokládané životnosti, ale samozřejmě jeho kvalita se bude snižovat. V žádném případě životnost se nerovná záruční době. Životnost by se dala jinými slovy také definovat jako hranice maximálního opotřebení zboží, jejíž dosažení už brání funkčnosti výrobku. Běžné opotřebení je zřejmě možné definovat jako mezistupeň.

Každý z nás je jiný a dvouletá záruka je příliš nová na to, abychom si plně uvědomili její dosah i další podmínky, které by mohly jejímu uplatňování pomoci. Nicméně jsem přesvědčena, že vyjasnění určitých pojmů, případně stanovení přesnějších pravidel, by mohlo prospět oběma stranám, jak spotřebitelům, tak prodejcům.

Zatím se ze spotřebitelských podání zdá, že prodejci odmítají vadné zboží měnit (ačkoli zákon dává spotřebiteli jasné právo požadovat výměnu) a opravují ho. Uvidíme, až se objeví první soudní pře, které dají jasně najevo, kdy má spotřebitel šanci úspěšně trvat na požadavku výměny vadného výrobku. Pokud by to totiž zůstalo tak, jak zatím vidíme, pak myslím, že by záměr předkladatelů novely nebyl úplně naplněn.

Žádný příspěvek v diskuzi

Odpovědět