Open-source software v době předplatného: Proč na tom začíná záležet

Dvacet let byl open-source software na desktopu především věc názoru. Kdo chtěl, používal ho z přesvědčení; kdo nechtěl, koupil si licenci a měl pokoj. Argumenty o svobodě znělly sympaticky, ale na rozhodování běžné firmy nebo domácnosti neměly praktický vliv.

Za posledních pár let se ale změnily tři věci naráz: software se přestal prodávat a začal pronajímat, data z aplikací se stala vstupem pro trénování modelů umělé inteligence, a otázka, kde vaše data fyzicky leží, se dostala do legislativy. Tím se z filozofické debaty stala rozpočtová a právní položka.

V tomto článku ta změna vypadá takto: co se konkrétně stalo, jak to vyčíslila jedna německá spolková země, kde kromě licencí vznikají další náklady, které kroky má smysl udělat jako firma nebo jednotlivec – a kde je open-source pořád slabší, protože i to k poctivému obrázku patří.

Tři věci, které se změnily

1. Software už nekupujete, pronajímáte si ho

Model se překlopil od jednorázové licence k předplatnému a u profesionálních nástrojů je to dnes prakticky jediná možnost. Rozdíl není jen v tom, kolik celkem zaplatíte. Je v tom, že ukončením platby ztrácíte přístup k nástroji, ne k doplňkové službě.

Praktický důsledek pro firmu: náklady na software se přesunuly z investice do provozních nákladů, které rostou každý rok, škálují s počtem lidí a nedají se odložit. Praktický důsledek pro jednotlivce: soubory ve proprietárním formátu jsou vázané na běžící předplatné. U dokumentů, které si archivujete na deset let, je to reálný problém, ne teoretický.

2. Vaše data jsou vstupem pro něco dalšího

Druhá změna přišla s generativní umělou inteligencí. U cloudových služeb je dnes standardní otázkou, jestli se vaše dokumenty, e-maily a obrázky používají k trénování modelů, a jestli se to dá vypnout. Nejde přitom o podezření z něčeho nekalého – je to obchodní model, který je popsaný v podmínkách služby.

U open-source softwaru na vlastním hardwaru tato otázka nevzniká. Ne proto, že by byl morálnější, ale protože data z něj nikam neodcházejí. To je technický, doložitelný rozdíl – stejného typu jako rozdíl v telemetrii, který rozebírá díl o srovnání Linuxu a Windows.

3. Suverenita se dostala do legislativy

Třetí změna je regulatorní. Evropská komise zveřejnila v červnu 2026 strategii pro open-source software jako součást komunikace o evropské technologické suverenitě. Staví na čtyřech cílech: zavádění open-source řešení v klíčových oblastech (cloud, umělá inteligence, kyberbezpečnost, čipy), podpora ekosystému, nasazování open-source softwaru ve veřejné správě přes pravidla veřejných zakázek a podpora otevřených standardů.

Pro soukromou firmu z toho neplyne žádná povinnost. Plyne z toho ale směr, kterým se budou pohybovat požadavky ve výběrových řízeních a u dodavatelů pro veřejný sektor. A k tomu se přidávají povinnosti z GDPR a směrnice NIS2, kde otázka „kde přesně data leží a kdo k nim má přístup“ není filozofie, ale položka v auditu.

Jak to vypadá v číslech: příklad německé spolkové země

Nejlepší dostupný příklad v praxi je Šlesvicko-Holštýnsko. Tato německá spolková země udělala z LibreOffice závazný standard pro kancelářský software napříč ministerstvy a úřady. Podle tiskové zprávy zemské vlády ze 4. prosince 2025 už na něj přešlo kolem 80 % pracovních míst mimo daňovou správu, kde jsou Microsoft Office a Outlook odinstalované nebo se odinstalovávají. Pro zbývajících 20 % jsou definované plány migrace.

Čísla, která z toho stojí za zapamatování: úspora na licenčních poplatcích přes 15 milionů eur, proti tomu jednorázové investice ve výši 9 milionů eur plánované na rok 2026 na migraci a další rozvoj. Nejde přitom jen o kancelářský balík – zemská vláda uvádí i přesun 44 000 e-mailových schránek na Open-Xchange, k tomu Thunderbird jako klienta a Nextcloud pro spolupráci, aby data zůstala v systémech země. Ministr pro digitalizaci Dirk Schrödter to zdůvodňuje snížením technické i ekonomické závislosti na jednotlivých výrobcích.

Dvě poznámky k poctivosti. Za prvé, je to migrace, která ještě běží – hodnotit její konečný úspěch je předčasné a u podobných projektů v minulosti (například v Mnichově) došlo i k návratu zpět. Za druhé, veřejná správa má jinou strukturu nákladů než firma: platí za tisíce licencí, ale zároveň má vlastní IT oddělení, které zvládne migraci samo. Přenášet ta čísla na pětičlennou firmu nejde.

Co z toho ale platí obecně: licenční poplatky jsou vyčíslitelná položka a závislost na jednom dodavateli je riziko, které se dá spočítat. Přesně tak s tím zachází i samotné odůvodnění projektu, které mluví o kontrole nad daty a snížení strukturální závislosti, ne o ideálech.

Náklady, které v licencích nevidíte

Licence je jedna položka účtu, ne celý účet. Při srovnávání cen se zapomíná na dvě další: hardware pracovních stanic a serverová část firemní sítě.

Hardware: co udělaly požadavky Windows 11

Windows 11 se nedají nainstalovat na jakýkoli počítač. Podle oficiálních systémových požadavků je potřeba čip TPM verze 2.0, firmware s UEFI a podporou Secure Bootu – a procesor ze seznamu podporovaných modelů. Ten seznam u Intelu začíná osmou generací procesorů Core, tedy rokem 2017. Počítač, který spolehlivě zvládá kancelář, e-mail a prohlížeč, tak může z upgradu vypadnout jen kvůli datu výroby.

Pro firmu se to dá vyčíslit. Podpora Windows 10 skončila 14. října 2025 a placené prodloužení bezpečnostních záplat stojí podle dokumentace Microsoftu pro organizace 61 USD za zařízení na první rok, cena se každý další rok zdvojnásobuje a program má strop tři roky (kdo se přidá později, doplácí i roky předchozí). Tři roky odkladu tak vyjdou na 61, 122 a 244 USD, dohromady 427 USD na jeden počítač – a na konci stojí firma před stejným rozhodnutím jako dnes. Druhá možnost je nový hardware, kde se platí za stroj i za licenci.

Třetí možnost je ta, o které je celý tento článek: nechat na stávajícím hardwaru běžet linuxovou distribuci, která dál dostává bezpečnostní aktualizace – bez požadavku na TPM a bez seznamu procesorů. Zdarma to není, zaškolení a čas správce v účtu zůstávají (viz následující sekce). Ale o výměně počítače pak rozhoduje opotřebení a výkon, ne datum výroby.

Server: doména, Active Directory a licence k nim

Pracovní stanice je jen jeden kus skládačky. Jakmile má být počítač součástí firemní sítě – centrální účty, jedno přihlašování, skupinové politiky, sdílené disky –, přichází na scénu server a s ním druhá licenční řada, protože Active Directory je role Windows Serveru.

Podle oficiálního přehledu cen má Windows Server 2025 Standard doporučenou cenu 1 176 USD za 16 jader, Datacenter 6 771 USD – licencuje se podle jader, takže výkonnější server znamená víc licencí. A k tomu Microsoft na téže stránce uvádí, že přístupovou licenci CAL potřebuje každý uživatel nebo zařízení, které se na server připojí. Ceník CAL na webu není, jde přes partnera. Podstatné je, jak se ta položka chová: roste s počtem lidí ve firmě, ne s tím, co server dělá.

Na open-source straně tuhle roli zastává Samba jako doménový kontrolér kompatibilní s Active Directory: má vlastní LDAP, Kerberos a podporu skupinových politik, takže stanice se do domény přihlašují stejně jako proti Windows Serveru. Kde jsou na stanicích jen linuxové systémy, je alternativou FreeIPA, které umí i vzájemnou důvěru s Active Directory. Žádné CAL se v obou případech neplatí – platí se čas člověka, který to postaví a udržuje.

A hned výhrada, protože tady je rozdíl větší než u kancelářského balíku. Podle dokumentace Samby běží doména na úrovni funkčnosti Windows Serveru 2008 R2, skupinové politiky po instalaci samy nefungují a replikace svazku SYSVOL přes DFS-R implementovaná není – u více kontrolérů se obchází rsyncem a politiky se pak musí upravovat vždy na jednom určeném serveru. Pro firmu s jedním serverem je to použitelné řešení. V prostředí s desítkami kontrolérů a hlubokou vazbou na nástroje Microsoftu bude levnější zaplatit licence.

Pointa není, že Microsoft je drahý. Je v tom, že se proprietární licence účtují na hlavu a na zařízení, kdežto open source na hodiny práce – a to první roste samo s tím, jak firma roste. Ve třech položkách, o kterých je tato sekce:

Kde je open-source slabší

Tady se vyplatí být konkrétní, protože nadšené články o open-source softwaru mají tendenci tuhle část přeskočit.

• Chybí jeden odpovědný dodavatel. U proprietárního nástroje máte smlouvu a telefonní číslo. U open-source projektu máte komunitu – pokud si podporu nekoupíte zvlášť.
• Náklady se nepřestanou platit, jen se přesunou. Z licencí do práce lidí, kteří to nastaví a udržují. U malé firmy bez vlastního IT to může být dražší než předplatné.
• Zaškolení a odpor uživatelů jsou reálné položky. Migrace tisíců počítačů není technický, ale organizační projekt. V menším měřítku platí totéž.
• U specializovaného softwaru náhrada neexistuje. Účetnictví, CAD, obor-specifické aplikace. Konkrétní seznam má díl o migraci z Windows.
• Otevřený kód sám bezpečnost nezaručuje. Že je zdrojový kód veřejný, neznamená, že ho někdo čte. Případ zadních vrátek v knihovně xz z roku 2024 to ukázal dost jasně.

Z toho plyne, že „přejděte na open source“ není rada, ale zadání projektu. A jako každý projekt se dá udělat po částech.

Čtyři kroky, které mají smysl i samostatně

Nemusíte měnit systém, abyste snížili závislost. Tohle je pořadí podle poměru přínosu a bolesti:

1. Otevřené formáty místo open-source programů. Nejvýznamnější krok a dá se udělat bez výměny jediné aplikace: ukládejte dokumenty ve formátech, které umí přečíst víc nástrojů (ODF, PDF, CSV, PNG). Tím zmizí největší část závislosti – ta na datech, ne na softwaru.
2. Prohlížeč a kancelář. Nejsnadnější výměna, protože nezávisí na operačním systému. LibreOffice běží i na Windows a dá se používat vedle stávajícího balíku.
3. Vlastní úložiště a spolupráce. Sdílení souborů, kalendáře a videokonference jsou dnes nejcitlivější místo z hlediska toho, kde data leží.
4. Operační systém. Největší zásah, proto až na konec – a jen tam, kde předchozí tři kroky prošly. Postup, jak si to vyzkoušet bez rizika, popisuje díl o vyzkoušení Linuxu z flash disku.

U třetího bodu stojí za zmínku, že cesta „open source“ a cesta „bezstarostná služba“ se nevylučují. Nextcloud – tedy nástroj, který si vybralo i Šlesvicko-Holštýnsko – se dá provozovat jako spravované úložiště s daty v České republice. Vstupní varianta pro jednoho až pět uživatelů stojí 1 200 Kč měsíčně a nabízí 200 GB prostoru, dvě jádra a 4 GB paměti, s denním zálohováním a garancí dostupnosti.

Rozdíl proti běžné cloudové kanceláři není v ceně – u malého týmu vyjde předplatné velkých poskytovatelů podobně nebo levněji. Rozdíl je v tom, že software je open-source, data neopouštějí Českou republiku a nepoužívají se k trénování modelů. Jestli je to pro vás argument, záleží na tom, co v těch datech máte a jaké máte povinnosti podle GDPR nebo NIS2.

Proč na tom začíná záležet

Vrátím se k první větě. Open-source software byl dlouho otázka názoru a dnes je otázka rozpočtu, archivace a právní odpovědnosti. Ta změna nepřišla proto, že by komunita kolem open source vyhrála debatu – přišla proto, že se změnil obchodní model druhé strany.

Z toho podle mě plyne jediný rozumný postoj: nedělat z toho ideologii ani v jednom směru. Předplatné je u řady nástrojů to nejlepší, co si můžete koupit, a open-source alternativa u jiných nástrojů nedosahuje kvality. Zároveň platí, že závislost na jednom dodavateli je riziko a že se dá snižovat po krocích, aniž byste cokoli přeinstalovali.

A když už na operační systém dojde, dnes to je poprvé rozhodnutí bez velké oběti – aspoň pro běžnou práci a hraní. Kolik se za posledních pár let změnilo, ukazuje v číslech první díl této série. A kdo nechce začínat instalací, může začít u hardwaru, kde počítače dodávané bez licence na Windows mají open-source systém rovnou z výroby.

Zdroje

• The EU Open Source Strategy – Evropská komise, publikováno 3. 6. 2026
• LibreOffice ersetzt Microsoft: Schon fast 80 Prozent der Arbeitsplätze auf quelloffene Office-Lösung umgestellt – tisková zpráva zemské vlády Šlesvicka-Holštýnska, 4. 12. 2025
• Mit Open Source zu mehr digitaler Souveränität in Schleswig-Holstein – oficiální stránka projektu zemské vlády
• Windows 11 – systémové požadavky – Microsoft, TPM 2.0, UEFI Secure Boot a seznam podporovaných procesorů
• Extended Security Updates (ESU) program for Windows 10 – Microsoft Learn, ceny a podmínky pro organizace
• Windows Server 2025 – licencování a ceny – Microsoft, doporučené ceny edicí a povinnost přístupových licencí CAL
• Setting up Samba as an Active Directory Domain Controller – SambaWiki, podporované funkce a úroveň funkčnosti domény
• SysVol replication (DFS-R) – SambaWiki, chybějící replikace SYSVOL a doporučené obchůzky